Vše začalo v roce 2005, kdy jsem se rozhodla si pořídit prvního labradora. Jelikož jsem v té době ještě stále studovala, padla volba na psa bez PP. Dnes si říkám, jaké jsem měla tehdy štěstí, že jsem nenarazila na podvodníka z množírny a že jsem dostala opravdu zdravé štěňátko. V té době jsem ještě bydlela s rodiči a takový pes prostě v bytě být nemohl, proto štěně putovalo na zahradu.
Můj první pes se jmenoval Endy, narozený v Sušici 1.5.2005. Byl to pes po hnědé matce a černém otci, on sám byl sytě rezatý. Za ty roky co jsme byly spolu mě toho hodně naučil a dá se říct že i vyškolil. Jelikož to byl pes bez PP, tak jsem nemohla na žádné výstavy ani zkoušky. V té době mi však vůbec nevadilo, že mám psa bezpapíráka a byla jsem vděčná za to, že byl zdravý. Endy mi byl vždy dobrým parťákem, následoval mě ke koním, na včely, na dovolenou a pravidelně jsme spolu chodili plavat, tedy spíše on, než já. Největší zlom nastal v roce 2015, kdy jsme se spolu přestěhovali do bytu. Z Endyho se okamžitě stal panelákový pes, vše bral v klidu, choval se slušně a k mému překvapení měl perfektní hygienické návyky, i když před tím 10 let žil na zahradě. V roce zimě 2016 nás však postihla nečekaná nemoc. Endy z ničeho nic začal zvracet, měl horečky a i přes okamžitou pomoc veta se nám nedařilo nemoc dostat pod kontrolu. Celý týden jsem měřila teplotu a chodila s nejistotou domů z práce, co mě čeká. Endy přestal jíst a pít, tak jsem přikročila k razantnímu krmení násilím. Každé jídlo jsem rozmixovala a za pomoci zdobícího pytlíku jsem psa krmila. Po každém krmení, ale následovala vlna křečí, které se nám nedařili objasnit. Podle rozborů krve byl pes zdravý a tak léčba neznámého pokračovala. Po dlouhém týdnu najednou křeče ustoupili, pes začal opět fungovat a já měla radost. Do teď se nám vlastně nepodařilo objasnit o co šlo, tenkrát jsem měla tušil že je to předzvěst něčeho daleko horšího. Od této příhody nás však pravidelně co 2 měsíce pronásledoval nehezký průjem, který pokaždé skončil antibiotiky.
V zimě roku 2016 se ve mně probudili chovatelské ambice, když jsem si pořídila první labradoří slečnou Chantal. Chantalku je moje vysněná labradoří holčička. V posledních měsících jsem začala přemýšlet o tom, že až jednou nebudu mít Endíka, tak si pořídím čokoládovou holčičku. Chovatelskou stanici jsem v té době už měla vybranou a nenápadně jsem jí stále sledovala. Když se v prosinci 2016 ukázala první zmínka o miminku čokoládové barvy, byla jsem dost na vážkách, ale osud to tak zamotal, že jsem v únoru 2017 domů přijela s maličkou Chantalkou. Endík byl tenkrát moc nadšeny, zbytek rodiny už méně.
S Chantal začali mé chovatelské ambice. Já se musela mnoho nového přiučit a Chantal mi nic nedarovala. Když byly Chantal 4 měsíce, začal Endy najednou pokulhávat na pravou přední nohu, po konzultaci s vetem jsme došli k závěru, že přeci jenom už je tu věk a že by bylo dobré opatřit kloubní výživu a nasadit léky. Veterinární přípravky zabraly dobře, Endík přestal skoro okamžitě kulhat a já byla zase o něco klidnější. Bohužel kulhání se po pár dnech znovu vrátilo, tak jsme jeli opět na veterinu, kde dostal znovu injekci a léky. To bylo asi naposledy, co jsem svého milovaného psa viděla stát. Když jsem se ten samí den vrátila z práce, zjistila jsem, že je Endy ochrnutý na zadní část těla. Okamžitě jsme jeli znovu na veterinu, první verdikt byl, že pá vyhřezlé plotýnky. Bohužel to se nepotvrdilo a podle dalších RTG v následujících dnech a týdnech se ukázalo, že mi rakovina bere přítele přímo pod rukama. I přes veškerou snahu moji i lékařů jsem se s Endíkem musela v pátek 19.5.1017 navždycky rozloučit. Přesně 19 dní po jeho 12tých narozeninách jsem ho vyprovodila za pomoci lékařů na lepší místo, na místo kde ho už nic nebolí. Celý tento boj trval přesně jeden měsíc, před tím nic neukazovalo na to, že se k něčemu takovému schyluju. A tak začal můj život bez žlutého psa.
Byla jsem velmi zdrcena touto ztrátou a ani Chantalka nebyla v dobré psychické kondici a toho že přišla o parťáka, rozhodla jsem se pro pořízení další psí slečny. Bez žlutého psa jsem prostě být nemohla. Jedinou podmínkou pro mě bylo to, že musí být znovu rezatá. Takový podmínka se ukázala jako nemyslitelná. Obvolala jsem všechny chovatelské stanice v ČR, moje volba padla i na chs v Polsku a na Slovensku. Bohužel nikde nic. A pak náhle se mi dostal do ruky odkaz na plánované vrhy v ČR a já narazila na ch.s. Happy Event kde se brzy měla narodit miminka. Po domluvě s chovatelkou jsem vyčkávala co se urodí a zda tam ta holčička vůbec bude. Předemnou byl ještě jeden zájemce o žlutou holčičku a tak jsem byla celkem netrpělivá jestli to vyjde. První zpráva přišla asi týden před plánovaným porodem, první zájemce si to rozmyslel a tak jsem se stala prvním zájemcem já. V neděli 25.6.2017 zadrnčel telefon a tím se definitivně můj život otočil opět o 180°. Žlutí holčička je na světě, jediná žlutá holčička. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co jsem Endíkovi naposledy řekla: „Koukej se mi brzo vrátit, protože bez tebe být nechci. A doufám, že tě poznám.“ No a to bylo asi to znamení, na které jsem čekala, žlutá holčička Salomé je můj nový žlutý pes.
A tak na konci roku 2017 mám dvě labradoří dorostenky a nemohu být šťastnější.